Příběh o „spalovači mrtvol", trochu podivínském a pilném zaměstnanci pražského krematoria Karlu Kopfkinnglovi, patří do prvního období spisovatelovy tvorby. Vyšel roku 1967 a spojoval bolestnou reakci na předválečné dramatické situace republiky a celé Evropy s groteskními a černými psychologickými a dějovými motivy. Jestliže se tato próza označuje jako psychologický horor, správně to vystihuje autorovu a vypravěčovu fascinací zlem a smrtí. Charakterizovala i titulní postavu, jež se v průběhu překotných událostí a pod vlivem mefistofelského přítele ochotně přizpůsobovala nabídnuté příležitosti ke kariéře „vyvoleného" a končila vraždami a izolací. Je ovšem třeba připočítat smutně ironický Fuksův vypravěčský styl, který jakoby neosobně, věcně nebo cituplně vede dialogy a popisuje a „hraje". Působí nejenom drasticky, ale i panoptikálně. Příběh, odehrávající se na samém konci 30. let v pražských kulisách v době mnichovské kapitulace a okupace, působí až obludně logickým vývojem malého člověka k přijetí zla; patologický případ sleduje až k dovětku s datem pětačtyřicátého roku. Díky vnitřnímu napětí lidského příběhu a literárním kvalitám a rovněž díky úspěšnému filmovému zpracování se Spalovač mrtvol počítá k nejlepším prózám Ladislava Fukse.