Válka nemá ženskou tvář

Jak je zřejmé z ukázky, kniha poukazuje na fakt, že válka zasáhla i do života žen, a to nejen z důvodu, že se musely rozloučit se svými partnery odcházejícími na frontu. Jen málokterá kniha předkládá publiku skutečnost, že i ženské pohlaví vidělo hrůzy války na vlastní oči, přímo v centru dění.

Světlana Alexijevič sesbírala množství výpovědí žen, které se oběma nohama ocitly v centru válečného konfliktu, ať už jako vojačky, mechaničky nebo členky zdravotnického personálu. Jejich slova a vzpomínky lze označit mnoha výrazy – šokující, přímé, upřímné, smutné, strašidelné a oči otevírající.

Přestože jsou svědectví úzce zaměřena na jedno téma, a to na vzpomínky na přímou účast ve válce, jejich struktura je obsahově různorodá. Detaily zvěrstev, které vyvolávají hrůzu, jsou chvílemi vystřídány popisy „běžného“ života na frontě. Tyto pasáže působí paradoxně – sice naoko zmírňují drastický nádech knihy, avšak rovněž jej i zvýrazňují. Poukazují na tvrdou skutečnost transformace ženské duše během válečného období. Přestože byly hozeny do rozbouřených vod a přinuceny plavat, stále si v sobě zachovávaly zbytky ženskosti. A to i přesto, že jim válka mnoho z jejich ženskosti nekompromisně vzala.

Z pohledu nestranného čtenáře se nejedná o jednoduchý kousek. Kniha místy působí až krutým dojmem, který publiku nedovoluje proletět velkým počtem stran za kratší dobu, a to i přesto, že je skutečnosti ukryté na řádcích opravdu strhnou. Jednotlivé zážitky je třeba vstřebat a vnitřně zpracovat, takže se tím snižuje i rychlost čtení. Přestože autorka předkládá čtenářům nepěkné obrazy, které vyvolávají husí kůži, strach i zděšení, přece jen je ze stránek cítit jakousi lidskost.

I tento postoj odlišuje knihu od jiných reportážních titulů. Reportážní literatura je sice známá tím, že přináší většinou zarážející a mrazivé pohledy na konkrétní témata, ale mnohdy v ní chybí cit, jehož absenci publikum podvědomě vnímá. Reportáže tak většinou působí stroze a věcně, ale kniha Válka nemá ženskou tvář obsáhla nejen fakta, ale přináší i přesvědčivou lidskost a emoce.

Kniha Válka nemá ženskou tvář by se měla objevit v každé knihovně – bez ohledu na současné čtenářské preference jejího majitele. Kniha vyniká také v oblasti dokumentární literatury, a to nejen svým obsahem, tedy motivem, ale i zpracováním. Se skutečnostmi v ní je třeba umět zacházet, kniha určitě není titulem, který by dovolil volný průchod myšlenkám. Čtenáře nutí prožívat informace, přemýšlet a hledat odpovědi na několik otázek, i když většinu z nich již s největší pravděpodobností nelze nalézt. Světlana Alexijevič díky množství výpovědí neznámých žen (a přesto hrdinek) ukázala něco, na co se dlouhá léta zapomínalo – válka se odrazila i v ženských tvářích.