A stromy ve Vídeňském lese stále stojí

Kniha A stromy ve Vídeňském lese stále stojí patří do žánru beletristické reportáže. Podle mého názoru ji nelze zařadit do „čistě“ reportážního žánru, jelikož v knize převládá i dějovost a má poměrně plynulý dějový spád. Zároveň však disponuje prvky, které jsou pro reportáž charakteristické – objektivní stanovisko autora, opírání se o historické prameny či jiné písemné zdroje, kladení autorských otázek, citace či přepis korespondence nebo rozhovorů s respondenty. Přestože reportáž patří do méně oblíbeného žánru, kterému může uškodit právě již nepřímo zmíněná věcnost, v tomto případě si publikace dokáže přitáhnout i zájem čtenářů, kteří se s reportážní literaturou dosud neskamarádili.

Publikace zachycuje životní příběh Otty Ullmanna, židovského chlapce, který byl kvůli vidině lepšího a důstojnějšího života odebrán vlastním rodičům a z Rakouska byl transportován do Švédska. Dlouhá léta byl ve sporadickém kontaktu se svou rodinou jen díky písemné korespondenci. Rodiče tak byli ochuzeni o období jeho dospívání a první důležitá životní rozhodnutí, ale zároveň žili v domnění, že má Otto perspektivu na lepší a plnohodnotnější život. Zatímco se oni museli přizpůsobovat nesmyslným zákazům, příkazům a zákonům, on měl práv o něco více. Autorka však zachytila jeho život komplexně a na téměř čtyřech stovkách stran vylíčila dopad druhé světové války na jednotlivce.

Převážná část knihy sestává právě z přepisů korespondence, kterou si Otto se svými rodiči vyměňoval. Listy jsou plné naděje a ničím neopodstatněné víry v lepší začátky, ale zároveň jsou v nich přímo hmatatelné skličující emoce jako smutek a bezmoc. Z reportáže se tak stala emotivní a zarážející výpověď.

Elisabeth Åsbrink se podařilo něco, na co jsem doposud ve světové reportážní literatuře narazila jen náznakem, případně vůbec. Ukázala, že za čísly ve spisech byli skryti skuteční lidé. Že deportace Židů byla sice masová záležitost, ale tyto masy byly tvořeny lidmi, tedy sestávaly z dýchajících, myslících a cítících tvorů, jakými jsme my všichni. Masovost většinou způsobuje, že se vytrácí identita a svéráznost. V této publikaci je však do popředí vytažen jeden příběh, na kterém autorka demonstrovala všechny hrůzy napáchané na Židech. Příběh Otty Ullmanna, který během toho, jak kniha postupovala vpřed, vyrostl z dítěte v dospělého muže, se dotkne každého čtenáře a připomene mu, že Otto je jen malou rybkou v moři zla, které se během druhé světové války odehrálo. Přestože válka skončila, její ničivé a destrukční následky se už zpět vzít nedají. Na planetě tak museli existovat lidé, kteří nikdy nedostali omluvu za ztrátu svých nejbližších.

Zároveň kniha dokazuje i fakt, o kterém se dosud ve společnosti jen velmi příležitostně šeptalo, a to skutečnost, že Švédsko ve třicátých letech dvacátého století také nemělo čisté ruce, a ačkoli se skrývalo za maskou solidarity a rovnosti, podnikalo kroky, které šly v souladu s antisemitistickými idejemi, stejně jako ostatní země. Další fakt, který z publikace přímo křičí a je patrný již v jejím úvodu, příliš zdůrazňovat ani nemusím. Skutečnost, že vývojem prošly postupem času jen informační technologie, ale v žádném případě ne myšlení a ideologie lidstva, jasně demonstrují slova na zadní straně obálky: ,Pojem horší rasy nahradila cizí kultura‘.

Z formálního hlediska je tato publikace příjemnou kombinací reportáže a faktografické beletrie. Z obsahového zase představuje trpkou a mnohomluvnou výpověď, ve které je sice zpracována část naší historie, ale stačí pár stran a každému vnímavému čtenáři je jasné, že velký ideologický posun vpřed ve společnosti nenastal. V textu je totiž přítomno množství paralel, odkazů a podobností, které jsou jakoby vystřižené ze současného zpravodajství.