Čas zapomnění

Úplně identickou situaci zažívá i Janie, matka čtyřletého Noaha, který má neodůvodněný panický strach z vody, po nocích ho straší noční můry, během kterých hledá svou maminku a přeje si jít domů, ačkoli u něj sedí Janie a přesvědčuje ho, že se přece nachází ve svém dětském pokoji. Janie po čase docházejí síly, předškolní zařízení Noaha vyloučilo s doporučením vyhledat odbornou pomoc a její finanční rozpočet se krátí. Zatímco ho jiní vnímají jako psychicky nemocného, rozhodne se oslovit Jerryho Andersona, specialistu, který se už léta zabývá případy dětí, které straší traumatické vzpomínky na minulý život. Spolu s ním se rozhodne vyhledat rodinu, která rezonuje v Noahových představách, ale není to tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo… Chytá se Janie posledního stébla? Trpí Noah skutečně schizofrenií a ona se jen utěšuje vzdálenou iluzí?

Příběh je vyprávěn z pohledu nezávislého vypravěče a zatímco se zpočátku děj zaměřuje jen na Janie a Andersona, později se do centra pozornosti dostávají i postavy, které pomalu vstupují do děje a rozšiřují jeho kontext. Přestože charaktery nejsou ukázkově vyprofilovány a slouží spíše jen jako zprostředkovatelé nových souvislostí, autorka je stylizuje do poloh, které dokáží vyvolat ve čtenářích pochybnosti. Anderson je přímo posedlý svou vědeckou prací o dětech, které se nedokážou odpoutat od minulých životů, a Janie zase balancuje mezi nejistotou a nadějí, zda je její syn v dobrých rukou. Naproti tomu se postupně objevuje i další postava Denisy, která i po letech doufá v návrat svého ztraceného syna nápadně se podobajícího chlapci, se kterým se ztotožňuje Noah.

Čas zapomnění dokáže ve čtenáři vyvolat emoce. Příběh postupuje celkem rovnoměrně a publikum se neustále setkává s novými podněty, které je třeba zpracovat. Lidé, kteří tomuto tématu naplno důvěřují a umí si představit, že se podobné skutečnosti dějí i v reálném životě, mohou sem tam pocítit i mírný strach či obavu před jakýmsi imaginárním krokem do neznáma. Zajímavě se jeví i kapitoly, které sice nemají žádnou souvislost s dějovou linií, ale jsou výňatkem z jiné literatury. Čtenáři tak kromě příběhu Noaha poznají i jiné děti, které svato svatě popisovaly svůj život před narozením v současném těle.

Zpracováním i jazykovou rovinou se kniha nevymyká ze žánru oddechové literatury. Má vcelku hladký průběh, dokáže cílovou skupinu zaujmout a občas ji i podržet v napětí. Jazyk je víceméně jednoduchý, ačkoli toto téma by sneslo i větší odbornost. Situace a dialogy jsou však podány věrohodně a nepůsobí uměle.

Čas zapomnění doporučuji čtenářům, kteří se o dané téma zajímají, ale v rámci svého volného času ho nestudují i z jiných zdrojů. V knize je totiž podáno jednoduše a jeho zpracování do beletristického žánru mu poněkud ubralo z odbornosti. Pokud máte rádi lehce napínavé, ale stále oddechové příběhy, Čas zapomnění vás zvládne pohltit.